ČÁST 1. Autor: Esperanza Chacón & Edgar Espinosa
Současné společnosti se řídí patriarchálním paradigmatem, které používá TREST A POKUŠENÍ jako nástroj výchovy a zároveň kontroly a nastolení moci. Na náboženské, rodové, politické a ideologické úrovni bylo lidské jednání – chování – podmíněno a svoboda – autonomie – byla dávkována, aby bylo dosaženo poslušnosti.
Když se na to podíváme, vidíme, že „odměna a trest“ je ve vzdělávací praxi stále vzorcem, který je podmíněn dosažením výsledků. Vezměme v úvahu, že když nesouhlasíme nebo jdeme proti tomu, co je zavedeno, je to považováno za vzpouru, a to by se v současném vzdělávacím systému nemělo stávat. Je to dostatečné ospravedlnění pro potlačování nebo donucování, někdy násilné, jindy nenápadné. V tomto kontextu se udržují vzorce, které se překládají do frází „děláme to pro vaše dobro“, „dopis vstupuje s krví“, „musíte být poslušní“ nebo „vaší povinností je…“.
Zdálo by se, že je nemyslitelné žít život v rámci paradigmatu, které respektuje člověka a jeho prostředí, protože se má za to, že když mu ponecháme svobodu, nemůže se rozhodovat sám, zejména v raném dětském věku, kdy se považuje za nevhodné umožnit mu uplatnit jeho autonomii. Domníváme se tedy, že bezplatný vzdělávací přístup nemusí fungovat, přinejmenším ne dlouhodobě, a nemusí fungovat pro většinu rodin.
Někdy je těžké odvážit se objevit a udržovat jiné, lidštější vztahy.
Západní náboženství mají děsivý dopad nejen na chování lidí – což je psychologický aspekt -, ale také na jejich životy. To se odráží například v biblickém učení, když uvažujeme o neposlušnosti prvního člověka, která vedla k vyhnání z ráje. Zavedeno je paradigma založené na obviňování. Jsme podmíněni strachem, hrozbou a srovnáváním. Posudek (klíčové slovo) je tedy to, co určuje, co je dobré a co špatné, a ten, kdo ho určuje, je samozřejmě autorita nebo vůdce. Sociální interakce jsou prostoupeny hodnotovými soudy. Například: když se chováš dobře, dostaneš odměnu, metaforicky nebe; v opačném případě, když se chováš špatně, jsi potrestán – jdeš do pekla.
V tradičním vzdělávacím systému, v němž jsme vyrůstali, jsme dostávali odměny za úspěchy a tresty za chyby. Všimněte si, že mít pravdu – jistotu – je základním parametrem současného konvenčního vzdělávacího paradigmatu. Chybu odsuzujeme tak, že používáme jakoukoli strategii, abychom se jí vyhnuli a získali souhlas dospělých referencí. Je zřejmé, že když se spoléháme na to, že o nás rozhodnou druzí, tj. že nás budou soudit nebo hodnotit, podřizujeme se jejich autoritě.
Závislost brání jednak tomu, aby náš pohled byl autentický, tj. aby bral v úvahu to, co cítíme a co si myslíme, a jednak tomu, abychom se sami učili, abychom měli vlastní uvažování o každém činu, který provádíme. Navíc můžeme vyjádřit své emoce tak, jak vycházejí z našeho srdce.
Radujme se, že svým jednáním pěstujeme kulturu lásky a úcty, ať jsme kdekoli!
V posledních desetiletích se objevily jiné přístupy k výchově našich synů a dcer, které jsou založeny na bezpodmínečné lásce – vzájemné úctě – tedy na svobodě s odpovědností a funkčními hranicemi, které chrání integritu jedince.
Zdůrazňuji, že na počátku 20. století byla objevem práce doktorky Marie Montessoriové, která ukázala, že dítě je záhadou a že v raných fázích dětství je jeho vývoj ohromující, protože disponuje pohlcující myslí, což se dnes připisuje plasticitě mozku. Montessori zastávala sžíravou kritiku tehdejšího vzdělávacího systému a dodnes představuje revoluční paradigma. Věřila, že výchova by neměla být založena na odměnách a trestech.
V důsledku toho stavíme do kontrastu s přijímáním důsledků činů jako základní součástí sebeřízeného učení, protože to vede k sebekritice, sebereflexi, odpovědnosti a spolupráci. Kromě toho zdůrazňujeme význam připraveného a uvolněného prostředí, aby si každý mohl prožít své vlastní zážitky a využít je k aktivaci svého vnitřního plánu rozvoje pro osobní seberealizaci.
Proto je nezbytné poznávat jiné sociálně-výchovné kontexty, abychom dokázali ocenit cenné aspekty lidské povahy a to, jak prostředí ovlivňuje individuální a sociální interakce. To je totiž zásadní a jedna z největších výzev – naučit se žít společně ve svobodě -, která zahrnuje dohodu o tom, jak chceme žít.
Podle našeho názoru a zkušeností nejsou hranice a pravidla disciplinárním opatřením. Pro nás jsou tyto parametry
Jasně definované, vyhýbají se rizikům, zachovávají naši fyzickou a psychickou integritu díky jasným a stručným odkazům, přispívají k tomu, abychom byli funkční, protože nám dodávají důvěru, cítíme se bezpečně a přebíráme společnou odpovědnost.
Je důležité si uvědomit, že každý životní styl, který si zvolíme, vyžaduje parametry, které odrážejí kvalitu sociálních vztahů, které chceme. Proto se jako dospělí stáváme hlavními referencemi v soužití s našimi dětmi a mladými lidmi; přebíráme hodnoty a přesvědčení, které jim nabízíme v různých sociálních prostředích.
Z výše uvedených důvodů jsou dospělí těmi, kdo mají zodpovědnost za znalost vývojových potřeb a potřeb přežití ve fázích, kterými lidské bytosti procházejí. To je nezbytné pro péči a ochranu našich potomků a dalších účastníků rodiny nebo komunity.
Pamatujte, že hranice je ochranou integrity, například v případě dítěte, které chce napadnout jiné dítě nebo dospělého, nesouhlasíme s tím, abychom napadeného motivovali k tomu, aby na svou obranu odpověděl dalším úderem, protože tím se násilí potvrzuje a zvyšuje. A jak v těchto podmínkách doprovázíme? Zde jsou dva odkazy na omezení: není povolena žádná fyzická ani slovní agrese nebo posměch. V takovém případě mu brání dospělý pečovatel, protože je to on, kdo zajišťuje bezpečnost a integritu, v případě potřeby fyzickým zadržením agresora. Druhým odkazem je, že dospělý nesoudí, nestaví se na žádnou stranu, protože je třeba se věnovat oběma stranám, dospělý zůstává pozorný, ale neutrální, snaží se pochopit situaci a souvislosti, samozřejmě také nenapadá žádnou ze zúčastněných stran, -vychovává s pomocí rodičů, -vychovává s pomocí rodičů, -vychovává s pomocí rodičů, -vychovává s pomocí rodičů.
příklad – Tento příběh ukazuje, že hranice a pravidla platí pro všechny členy rodiny nebo komunity.
Náš přístup k doprovodným hranicím a pravidlům spočívá v udržování vzájemně respektujících vztahů. Toho je dosaženo vědomým doprovázením, kvalitní péčí a vřelostí. Tento proces probíhá, když je doprovázející osoba na úrovni zúčastněných a naslouchá jim. Nevykonává autoritářství. Místo toho je do něj zahrnuta další složka: nedirektivita, která usnadňuje empatický vztah, aby bylo možné naslouchat okolnostem lidí v konfliktu, umožnit jim vyjádřit své názory a, pokud je to možné, ventilovat své napětí přirozeným ventilačním mechanismem hlubokého pláče.
Z výše uvedeného navíc vyplývá, že v soužití existují dva vzájemně se doplňující prvky: sebeúcta a vzájemný respekt. Zdůrazňujeme, že je důležité mluvit o tom, co se s každým z nás děje, znát své potřeby, sny a cíle, stejně jako porozumět zdrojům a okolnostem, které přispívají k našemu vzájemnému porozumění.
Když je obraz jasný, dialogy plynou a referenční rámce se vytvářejí společně, jakmile se stanou zřejmými. Je pozoruhodné, že při aktivní účasti všech se cítíme být součástí sociálního prostoru, je s námi počítáno, cítíme se jeho součástí a samozřejmě se vyhýbáme nárokům nebo hádkám. Začlenění tak předchází zbytečnému napětí, které by mohlo vést ke konfliktu.
Hlavním účelem hranic a pravidel je zajistit, aby rodina nebo učící se komunita udržovala harmonii, a to se děje při komunikaci.
SPOLEČNÉ SRDCE
