Autor: Esperanza Chacón
Ve vztazích s druhými lidmi se rozvíjí fascinující vnitřní svět, který je podbarven širokou škálou perspektiv, postojů, zájmů a zvláštností. Přijmout tuto realitu v blízkém vztahu k druhým je dobrodružství, které si zaslouží být plně prožito, protože zahrnuje přijetí druhého takového, jaký je.
To, co známe pod pojmem „od srdce k srdci“, přesahuje prostou touhu být s někým nebo krásná slova. Jde o bezpodmínečné přijetí jedinečného způsobu, jakým každý člověk vyjadřuje a prožívá své emoce, pocity a myšlenky.
Jak se naučit naslouchat moudrosti srdce?
Lidské bytosti existují nejen proto, že myslí, ale také proto, že milují; znamená to tedy, že spojujeme cit s myšlením, cit s myšlením, integrujeme afektivitu s rozumem. Ačkoli někteří badatelé z různých přístupů – antropologických, sociologických a biologických – vysvětlují, že člověk není jen rozum, ale také cit, pohlazení a něha, protože jsme savci a pocházíme z matky. Vyžaduje proto holistické chápání člověka.
Skutečná moudrost a sebepoznání nepřicházejí ze školy, ale nalézají se, pěstují a rozvíjejí v životě samém. Proto je nezbytné najít příležitosti k osobnímu prožitku, znovu vytvořit místo, kam člověk chce patřit, a tak se v životě neztratit. „Nejen poznávat svět, ale také tušit, jakými cestami se vydat, aby byl lepší“ (Old Anthony 2000).
Přestože chceme s podnětem budovat poznání založené na cítění a myšlení, jednat soudržně, abychom pochopili a pocítili moudrost srdce, někdy se objeví obranné postoje, které se mohou projevit náhle a vyvolat pocit, že jsme napadáni nebo že nevíme, jak dávat nebo přijímat lásku. To může vyvolat nejistotu, strach a nedůvěru a ohrozit naši podstatu a integritu.
Co nám tedy umožňuje otevřít se ve vztahu s druhým člověkem? Kdy dovolíme druhým, aby se dotkli našeho srdce, a kdy se tomu vyhýbáme?
Je zřejmé, že „láska k sobě samému“, kterou považuji za lásku k sobě samému, a pýcha jsou dvě velmi odlišná vnímání a projevy. Láska k sobě samému je zásadní, protože dříve než můžeme dávat lásku druhým, musíme milovat sami sebe.
To, čemu se běžně říká sebeláska, není sobecké, ale podporuje důvěru a vzájemný respekt, což nám umožňuje upřímně se spojit se svým srdcem v pokoře a upřímnosti.
Láska sama o sobě je vitální a zároveň tvořivá síla. Pomáhá nám převzít odpovědnost za vlastní život jako prioritu, což nám umožňuje otevřít se druhým. Tento typ lásky důvěřuje životu a jeho procesům, nebojí se nejistoty a nehledá absolutní pravdu, protože si uvědomuje, že život je neustálý proces učení a proměny.
Na druhé straně je pýcha obranou ega, která paradoxně zastírá a brání upřímnému proudění emocí. Pýcha neumožňuje hluboké naslouchání, protože ego tomu brání a projevuje se jako arogance, .
V tomto bodě můžeme identifikovat dvě antagonistické skutečnosti, které vedle sebe existují: ego a podstata bytí. Jak žít s oběma? Necháme se chytit do pasti ega, nebo necháme převládnout svou podstatu?
Každý vztah a každá interakce nám dává nové příležitosti prozkoumat jednoduchost nejistoty a odvážit se jít cestou lásky bez podmínek. V tomto tanci duší, v kolébání setkání, se odhaluje rozmanitý a krásný vesmír různých pohledů a snů. Přijímání druhých takových, jací jsou, nám dává nejčistší podstatu lidského spojení.
Připomeňme si, jak je důležité mít rád sám sebe a otevřít se druhým s porozuměním a přijetím. V každém dni, v každém okamžiku, v pulsu života mějme na paměti volbu cesty lásky, bez podmínek, bez posuzování, ale s jasnými hranicemi, které zachovávají podstatu bytí.
Esperanza Chacón San Mateo, Kostarika
